Tu nejsladší tak rád bych dal dnes myšlénku
za jarní neděli kdys v polích na venku,
když z rána vyšel jsem, hoch svěží, cítící,
v šat oděn sváteční, tou bílou silnicí
do polí zelených a v lesů úvaly,
kde písně ptačí jak hlas boží znívaly.
Kol vzduch byl září jen a vůní každá mez
a paprsk bytost mou až k nebi kamsi nes’.
V tom cos jak „hosanah!“ mně znělo do skrání:
Od domků bílých tam, slyš, na mši sezvání!
Tu, nevěda sám proč, jsem zbožně zůstal stát
a po pěšinách kol se ohlížel tak rád
na pestrých šátků mih od vesnic, od lesa,
jak nad vším jásal zpěv až v modrá nebesa.
Těch duší byl jsem dech, ba všeho jako král,
syt štěstím, jímž ten zjev celého kraje plál. –
To všecko jest i dnes na venku v neděli,
však jiným zrak můj, duch, životem – zvšednělý,
že ani v nejsladší nechytím myšlénku
to jaro neděl svých kdys v polích na venku!