Z krásy ať i vzdušných těl,
o čem snil jsi, co jsi měl,
holý prý jen zbude vrak,
po letech kdy z daleka
klidný nazpět zatěká
sesláblý už stářím zrak.
Proto kvítím, samý žeh,
pokryjme své plavby břeh,
dokud tělem duch je mlád,
ať pak ještě ve stáří
mysli zřít se podaří
aspoň v barvách břeh ten plát!
Duší, srdcem, dlaní svou
sílu vzepněm mladistvou
pro hroudu i ideál –
a tak k boji spojeni
v práci spějme, v nadšení,
za svým cílem výš i dál!
Ať pak ze snah, plodů těch,
jichž neurval koloběh
hltavého života,
aspoň při snech, vzpomínkách,
v lidské smrti šerý práh
hvězdou se to mihotá!