Nuž vám také píseň jednu
z pomněnek svých chudých zvednu,
moje milá z mladých let,
o kteréž jsem uměl sladce
tolik kdysi vyprávět. –
Žaluzie vyhrnuty.
Vlas váš, dosud nedotknutý,
líbá pouze slunce zář.
Otevřeno. Svěžesť ranní
loká vonný budoár.
V okno jste se položila
krásná, svůdná, roztomilá,
trochu ještě ospalá.
Tak v té ranní toaletě
nejvíc jste mne jímala.
A teď očka na oblohu
v pravo, v levo: „Díky Bohu,
dnes již bude krásný den!“
Ó nuž ano, v nových šatech
můžete si vyjít ven!
Hle – ten půvab! Do zrcadla
celá vaše krása vpadla –
smějte se jen, dětinná!
Vím, jste ráda, že již jaro
květ si k boku upíná.
Že zas touhou prosyceny
vrátí se ty milé scény
různých kytic, rendez-vous,
odpovědí neskončených,
vzdechů, tajných úsměvů. –
Cítím sám, jak je vám blaze
kochati se na obraze
lící svých tak po ránu,
když snů luzných dojmem ještě
skráni máte otkánu!
Ale, co to – probůh, paní!
V čelo vaše mrak se shání,
očka blesky metají?!
Zrcadlo? Ó beztaktnosti,
ni Vám pravdy neztají!
Na to jste, ah, nemyslela,
že zas prchla zima celá
jako loni, předloni,
a že člověk květ má, plody,
ale není jabloní.
Vráska však, již shledla-li jste
na své tváři dřív tak čisté,
víc jen úcty znamená:
Bez ní jste jen paní byla,
s ní však – paní zkušená!