Mhavý den, sychravý: v nitru mém tak – v bludných snech churaví duch můj i zrak.
Tu náhle se mi otevírá zem tichá, plná bílých zdob, až v duši mou z nich svítá víra – leč zrak mi praví: To je hrob!
Mhavý den, mrazu pln. Mne pálí skráň: schladím žár proudem vln, staň se, co staň!
Ó léku vlny! tělo dí mi – však mysl v děs až vzbouřena: Co tady hledáš činy svými, je smrti pouhá ozvěna.
V parném dnu zář a květ – v zraku mém též, řkoucím: Hle, pravdy svět! Duch: Je to lež!
A sluncem, pestrem oslněný, zrak ztrácí se mi do nebes – duch skryl však tělo v země pleny: Jen v nich ti kyne život dnes!
Mrtvý den, bez dumy – tak i já hluch: nic mi říc’ neumí zrak ani duch!
Což spásy není v činu žádném, že před smrtí to nezmění?!... Tak potácím se den tu za dnem, až noc mne svádí k šílení.
Ó slzy z rubínů, jež stále tekly pro mne, a srdce horoucí, jež v mé se vdechnout ždálo, když jsem šel malátný po cestě krkolomné prost žití posily a naděje tak málo!
Když krok můj matným byl a mysl v závrati: vždy náruč ženy mé mně hebkou byla berlou, a pohled, úsměv, hlas přesladkých písní perlou, jež v noc mé duše zář dovedla sálati...
Tu z blízka v poušti té, jíž bloudím řadu roků, zřím ve snu zázrakem se vznášet obraz Krista nad prostou studánkou, jež zdrojem svým a v toku zní ke mně křísivém a nad azur je čista.
Jak žitím ovanut, jež dýše z kolíbek, jsem rosu z květu věd ssál v prsa ze studánky: lék v duši svou i zrak, klid v horečné své spánky – až zdraví na rtech svých dnes cítím polibek!!
Vracím se do prósy, v života ruch, z dramatu nervosy, v němž zmírá duch.
Cookies on Poetry Cove