Co na mysli mi tane,
kdo as to vypoví?
Čtu klidně „drahý pane!“,
„miláčku!“ přeškrtané
i sloh Váš ledový.
Vím: zítra svůdné hledy,
stisk ruky bude, pal –
je obraz Váš juž bledý
a dávno naposledy
mně květ a paprsk dal.
Z nás každý jinak kráčí
za cílem cestou svou:
mně pohled sebe kratší,
a Vám juž nepostačí,
co lidé štěstím zvou.
Salonu vábné kvítí,
jste jiskra, touha všech –
však nemůžete býti,
co v noci hvězdou svítí
a v mráz má slunný dech.
Pro všecky všecko máte,
pro srdce jedno nic –
a přece tolikáté
až k smrti prožeháte
svých žárem zřítelnic.
Co na mysli mi tane,
je pravdou prokletou:
že v lásce nevylhané
i k ženě srdce vzplane,
jež jest jen koketou!...