Píšu Vám tak rád ty listy,
kolikátý, nevím už –
ale vím, že zrak, dřív čistý,
kalí se mi v psaní místy
a to slovo chce pak říci,
že napsala ruka chvící,
co skrýt nemoh’ mladý muž.
Ze snů mých dřív jen tak skrytě
duma šla k Vám za dumou.
Leč Vy jste, jak plaché dítě,
sen můj chytla na úsvitě,
usmála se, jak by maně
a Svým stiskem horké dlaně
rozechvěla ruku mou.
„V lidských duších, rtu a zraku
cos mi schází – Bůh ví sám!
jak pták hnízdu, píseň ptáku,
plná touhy po oblaku,
ale váš ret, srdce vřelé,
stačí dál než na přítele –“
řekla jste – já slíbil Vám...
Prchly dny, ne vzpomínání,
hruď svých vzdechů nečítá.
Ale snů, co kvetlo na ní,
vřelých slov, má krásná paní,
toho srdce, co v nich skryto
celé pro Vás, dnes mi líto,
že se mráz v nich zachytá.
Píšu Vám dnes již tak stěží,
nemám, kde bych slova bral.
Myšlénka má, kdys tak svěží,
v prázdné hrudi mrtva leží
a v té Vaší ručce krásné
život mého srdce hasne: –
Vy mé srdce – já Váš žal!