Do oken vám jaro dýchá,
květem, písní laškující,
září kolem rtů i čela –
a vy tam tak smutná, tichá,
sedáváte s bledou lící,
jak byste nic nevěděla.
Horečně vám hlavu svírá
průsvitná a slaba ruka,
a noc bez hvězd, propasť celá,
z očí kams vám v prázdno zírá –
že mně při tom srdce puká,
jako byste nevěděla.
Jako byste nevěděla,
co vždy do těch slov je dáno,
když se ptávám: bude zdráva? –
a odpověď rozechvělá,
jak ji slýchám večer, ráno,
že mi smrt či život dává?! –
Z oken zří dnes očka snivá
pod tím bujným vlasem rusým,
z něhož líc se rdí i bělá:
dlaň mi kyne, úsměv kývá –:
že Vás víc než vidět musím,
jako byste nevěděla!...