O ruměn víc-li, o ruměn míň? –:
„Chceme tu obědvat, dejte nám síň!“
Ruce si tisknouce, klopíce zrak
po schodech létli jsme rozkošně tak –
až v té tiché, šeré celi
zůstali jsme osamělí.
Chvíli jsme seděli, každý se chvěl,
skrýval, co říci moh’ i co by chtěl.
Ale v tom tichu pak, na skráni pal,
kol těla měkce jsem, prudce tě vzal –
ať na stole zatím jídla
jak si chtěla schla a stydla.
My se tak líbali! Kdo by chtěl víc?
Zřím dosud krásnou tvou, zardělou líc,
jak se’s mi vytrhla, utekla ven
záhadným rozmarem kvetoucích žen –
ale ne, vždyť vřelá, milá,
hned jsi se mi navrátila.
V ručce své’s chtěla cos přede mnou skrýt –
„Řekni proč, duše má, neber mi klid?!“
Ale jen hlavy tvé lahodná tíž
k prsoum mým tulila ticho se blíž –
až za chvílí z bílé dlaně
růženec ti vypad’ maně.
Div, že jsem slzí tvých nezahléd’ pád:
„Miláčku, nechtěj se proto mi smát!“
Ale v květ ňader tvých, čisto a pyl,
kde bděl dřív, růženec s úctou jsem skryl –
pak jsem jej, tvou vírou vzňatý,
líbal víc než každý svatý...