Byla to jen chvíle malá,
co jste mi ten úsměv dala;
bylo to, jak o čem snívá
mladý hoch kdes v koutku stranou,
když ta slova měkká, tklivá
zazněla mi: „na shledanou!“ –
ale ten Váš slunný zrak
řek’ mi více než-li tak.
Ó zde jsem, ať nečekáte!
Bouře ztichla, svítá ráno
a v něm růže touhy planou,
jež, jak žití trnem tkáno,
sílily mne tolikráte
sladkým dechem „na shledanou!“ –
na dnů jek a vedro, mráz,
večer děl jsem: Uzřím vás!
A tak dny jdou, léta celá.
Ale dnes juž jako hranou
zní to slovo „na shledanou“
v ta má prsa rozechvělá.
Zrak mi hoří, mrazí čelo –
však-li „s Bohem!“ být to mělo,
přijďte drahý pozdrav ten
říc’ mi ještě jednou jen.