U prahu lásky, drahá, milá,
nás lidí zášť juž rozloučila,
sotva že první paprsk vzplál. –
A snů svých květ a pel a zlato
my z prsou měli vyrvat za to,
že toužili jsme výš a dál!
A řekli mi: „Jsi hoch tak mladý,
dost krásných žen zde bez závady
a ona chotí, matkou juž.
A není-li to rozmar pouze,
tož v lásce své a sladké touze,
svůj odříkáním život tuž!“
A nevědí, že štěstí záře
dnů Vašich hasla od oltáře,
jenž hrobem byl mých nadějí.
Vždyť sama Vy, řkouc tiše „ano!“
jste nemnila, že zaprodáno
můž’ být to žití hrozněji.
A nevědí, že ani chvílí
stín nepad’ v květ té lásky bílý,
jak z prsou našich vypučel,
a že i ráj se prožít může
z chvějící dlaně, z dané růže
a z taje očí, z dumy čel.
Jen kal svých retů odpoutali
jak svého draka hošík malý,
jímž slunce skrýt chce – dětinný!
a trhají svou rukou kletou
i poupata, jež z hrobu kvetou
tak plná vůně neviny. –
Ó, bouře promluv, záští plná!
Jest velká sic tvých kalů vlna,
leč k písni ptáků nesahá –:
co dřív jsem snil jen v pološeru
a nesměl svěřit rtům ni péru,
teď říc’ Vám mohu, předrahá!
Vždyť slova má, jak tisknou se tu,
ať pohrdáním jsou juž světu,
ať nudou jen či zábavou:
přec dojdou k Vám a pomluv strží
je lidská chtivosť nezadrží,
ni choť Váš rukou nepravou!