Zas posypány parku stezky a z pažitu jde svěží dech a květů pestré arabesky se tkají v čerstvých záhonech.
V křoviska hustě olistnělá se veranda juž ukrývá a všechno kolem rozechvěla ta píseň sladce zvonivá.
V altánu vše, jak bylo loni: dvě sedátka, stůl kulatý a keř, jenž vchod tam dobře cloní a poset bývá poupaty.
Vše je tam tak, jak bylo loni – jen ještě čísi světlý šat a černý vlas a ret, jenž zvoní ti vstříc, když chceš jej zulíbat.
A hlavinka, jež ob čas z květů jak obrázek tam prokmitne, a miláček zda někde je tu, se ptají oči blankytné.
A já jak loni kolem lesa se ploužit budu, rozmilá, vše na rtech svých a v zraku nesa, co láskou hruď kdy cítila.
Vy řeknete-li: „Kolem páté“, juž ode dvou tam budu kdes a odhodlán, že z vrchovaté pít číše budu lásku dnes.
Že utrhnu si růži svůdnou a každý plátek budu ssát, dál směle půjdu cestou schůdnou, jak nařekla jste kolikrát.
A zbuduju si na sta plánů, hruď vzedme se mi odvahou – a zatím z květů na altánu čnít uzřím ručku předrahou,
jak klobouk, který na ní visí, rozkošně houpá, nedbale, a zrakem vpiju nožek rysy i retů višně uzralé.
Mé srdce počne rychlej’ tlouci, krok bude trochu váhavý a touhy mé, jak loni, vroucí se v letu rázem zastaví.
A obcházet Vás budu z dáli a vzdechem tišit prsou pal a trhat květ a ptát se: „zdali?“, jak loni jsem to činíval.
Vám v čela jas se mráček skloní, až odejdete v pozdní čas – já za Vámi – a jako loni jen snílek naivní budu zas.
Cookies on Poetry Cove