Den mrazivý v zem naši kles’
a soumrak těžký z podnebes
a v slzách jen, jež svláží práci,
lid z očí zrak svůj denně ztrácí
a v hrudi cos jak beznaděj’
mu klove: dotrp nejraděj’!...
Snad jenom zvíře, jenom pes
rád pánovu by ránu snes’ –
leč myšlénkou, co ruku sílí,
ty za krev svou chtěj aspoň k cíli,
a dnes-li temno halí jej:
blesk do zraku a vytrvej!
Byť naděje jen vánek věl
do tužeb tvých, dnes mrtvých těl,
a byť jsi mnil, že za století
v ten český hrob nám paprsk sletí
a života s ním nový děj:
v té práci mužně vytrvej!
A byť kdos děl: „Jsi chorý muž,
dech poslední to, marno juž!
Líp žít je, byť i otrokem,
než zhynouť v boji divokém“ –:
ať na prsou, vždy čistých, dánu
jen krvavou máš boje ránu!
Leč, dech že dosud, své cti dbej,
ať kdos se vzdá, ty vytrvej!
Den červánků – ó spěšte svit,
jimž slábne zrak, teď zachytit!
A bouřlivá ty hrudi mladá,
z níž vždy jen květ a záře padá:
přes chleba tíž, dnů příštích rej,
svým nadšením jen vytrvej!