Zřel jsem Vám do očí. – Co as tam psáno
o žití v budoucnu pro mne i Vás?
Noci-li vášnivé či slunné ráno,
paprskem, písní veselou stkáno,
anebo večery, snů plné, krás?
Žár Vašich zřítelnic v prsou mne žhaví,
nedá mi klidně za noci spát,
za dne v sen vášně mne skolébá dravý:
„Života pramen, dí, démant jsem pravý,
pro mne ztrať všecko a všecko měj rád!
Myšlénka havraní v skráň-li ti padne,
vířívá píseň má splaší ji hned,
v náručí stisknu tě horké a vnadné
a spíš pak slunce žár na nebi schladne,
než s tebou u tebe pro tě můj hled!...“
V prsou mně víří cos, kolem jde hlava,
hledím jak okouzlen v očí těch svit:
každá z těch zřítelnic perla teď pravá,
jako když v rose a paprsku vstává
den tichý, májový, zlatým snem syt.
Tak plny oddání, tichy a měkky
oči ty věsí se ve rtů mých dech:
„Pro dnů svých lahodu i nocí vzteky,
pro vše, co budeš mít nyní i s věky,
na tvých jen prsou mne spočívat nech!“ –
Ni noc jen vášnivou, ni žhavé ráno,
ni pouhé večery vysněných krás –:
když’s mi tak oddaně řekla své „ano“,
celé jsem žití zřel v očích těch psáno,
ať si jde v jaro či léto i mráz –
vždyť osud na věky spojil je v nás!