Což dřív! Leč teď? A přece zbylo jí,
co bez trní, ač rány nehojí,
jí v srdci chvícím splétá vzpomínku.
Ba vezme-li to dítě do rukou,
jež okem, tváří, rovno tatínku –
div prsa k tomu štěstím netlukou!
To dítě vším je matce pro ten svět,
a poctivosť pro cestu vdovinu.
Jen hejsek v ulici, jenž rád kýs trhá květ,
s chtivostí hledí v její nevinu
a lidské davy s drzou potupou
ji míjí dnes a v každou hodinu
tu její česť div slovem nezdupou.
A to jí také zbylo k životu!
Pak tíže chudoby, by krušněji
šla v mlhavém a drsném klopotu,
a jasní-li se čelo k naději,
by mrazila ji skráně u potu,
jenž vytryská ji krušné při práci,
až klesá únavou a ruka krvácí.
Leč šije dál, ať tak juž nebo tak –
jen na mžik stane v chvíli nejvyšší,
než myšlénky zas k práci utiší,
a zahloubí svůj teskný, kalný zrak
v ten malý obraz, chotě podobu –
a zas je k dílu silna na dobu.
Když přijde večer, jiným k pohodlí,
jen ona pílí, nežli může spat.
Pak s děckem svým se chvíli pomodlí
a zulíbá v něm muže tisíckrát;
i usne s ním a v kouzle snů
vše blaho cítí zašlých dnů.