V PÁTEK.

Jev tak chorý, k smrti zbledlý, z nálad vytrysklý – na sebe jsme nepohledli, ruce nestiskli.

Ztajený dech, ret se chvící, nemohly ti slova říci – v pátek je tak divný den! V ranní šat jsi čile vklouzla,

tvář snem zlacenou – celé nebe světla, kouzla plálo přede mnou! A já ani nevztáh’ dlaní

po objetí, zulíbání – v dumy pátku zapadlý! Na okno jsi tiskla čelo, zraky klopila –

nevím, co tak rozechvělo hruď tvou, rozmilá. Vždyť jsi, šťastna již tak z mála, ode mne jen pokyn ždála –

ale já jsem odešel... Každý den až k prahu, dveřím, jdeš mi s bohem dát – miluju víc, doufám, věřím,

vždy tím tisíckrát! Ale dnes – ó slíbej, ženo, co v mých prsou zamlženo v páteční můj bývá den!