List se nechví, ztichla lada,
život usnul v jejich lůně.
Otevřeným oknem padá
šera chlad i jeho vůně.
Umlklo i klopot bědno –
země splývá s nebem v jedno.
Plná noc je. Juž v ní zašly
rysy města, věží, strání;
širý obzor zlatě krášlí
hvězd a světel klidné plání
stejně nad vším, bídou, chlebem –
v jedno splývá země s nebem!
A v té noci, mlhou tkané,
země se ti zemí nezdá;
každý svit, jenž z dáli plane,
mníš: to s nebe září hvězda,
za níž láska, mír se skrývá –
s nebem v jedno země splývá!
I ta prostá duše tvoje
částí nebes božích zdá se:
Myšlénky z ní jak hvězd roje,
v léčivé a tiché kráse
v noc, tvůj život, kanou jemně –
s nebem v jedno splývá země.