„Pochodeň světla zářící v mohutné třímám pravici a před vámi ji nesa vás vedu nad nebesa!“
Před davy lidu stín se táh’ po zemi vzhůru v mlžinách a cosi jako záplava mu z dlaně plálo do tmava;
a démanty a drahokam, kde lid se vlékl, dštily tam, a ať byl žebrák, ať byl král, do hrsti každý zlata bral,
tož: žití lesk a ženy prs a plodů sladkých plný trs, mok uspáváním dýšící, a nach a plnosť na líci,
vtip líný, rej a veselí –; jim každý mžik byl nedělí, jen myšlénka jak mrákotou se potácela pod hmotou.
Zas děl ten stín, ať bůh či běs: „Jen směle za mnou! Lide, věz, to zlato, světel prouha, je k ráji cesta pouhá!“
A tváře davu vzpjala se svým každým rysem po hlase, nesčetných ramen vztáhlo se, jak vyschlá půda po rose,
a oči lačně těkaly po darech slibných do dáli. Tu při pohodlí starý řek’: „Já bloud šel pouští myšlének,
kéž stačí ještě dnes můj ret, čím touha vře, vše ukájet!“ Jak v ozvěnu hned mladý děl: „Mým cílem buď jen forma těl
a krása, kterou cítí ruka, jen pod ní tíseň vzdechů puká“ – až celý dav vzkřik’ rozhodně: „Chcem’ celý svit té pochodně!“
V kýs divný smích zněl temný hlas, když děl ten stín, ať Bůh či ďas: „To celé světlo na vás skane u cíle cesty požehnané.“
A z chlípných očí, mastných úst, jsi viděl stíny vášní růst, a kolébka i mohyla se leskem cárů halila,
a velký, ctný a vážen byl, kdo v zlatě moh’ si čerpat sil; jí ženu koupil, muže chyt’, i myšlénku a právo, cit,
a řka: jsem pes! hned za podlost měl úřadů všech, blaha dost. – Ve víru tom a hluch a spit se hnal a jásal, řval ten lid:
„Ó hossanah! Tys světa zář, chcem’ za boha tě na oltář! – Jen v pochodni té celé, celé my uvítáme spasitele...“
A padla k nim. Hned v šíř i dál na místo světla požár vzplál – a lid, jenž na tvář padl němý, vstav, osleplý šel dál tou zemí.
Cookies on Poetry Cove