Ty kouzlo domova, jaký máš květ,
že mi v těch prsou stále jen pučí
do barev stkvostnějších, do vůně prudší,
čím více o půdu, z níž vznik’ tvůj květ,
musím se chvět.
Znám každý kámen tam, keře tvých cest,
na nich tak mnohý trn i růži vonnou,
ty touhy lidí tvých i to, v čem tonou
naděje duší jich, hasnoucích hvězd
k cíli všech cest.
Znám chudá pole tvá, v osudu svém
skleslého rolníka, bez vznětů, přání –
či proto tvrdnou nám mozoly dlaní,
aby jen klesala má rodná zem
v osudu svém?
Všecko znám, všecko znám, ale přec rád
jezdím tam po léta, zase a znovu
ku své kdys kolébce a snad i k rovu –
ať mne tam milují, nechtějí znát,
mám je přec rád.
Můj drahý domove! Ale proč tak
bolestněj’ vždycky se za tebou dívám,
jak by cos scházelo vždy víc těm nivám,
jak by ty ruce a prsa i zrak
slábly tam tak!
Stárneme! Stárneme! Svěžesti dech
vzal nám boj života, uprchlá léta –
snad zatím dětí dav mohutněj’ vzkvétá –
či, Bože! slábne to svěžesť i dech
celičkých Čech?