Strom před mými kdys okny kvet’,
já nemoh’ ven jím prohledět.
A dlaň jsem přitisk’ na čelo,
že mi tak touhou hořelo
po kráse, báji v světě tom,
jež zakrýval mi květný strom.
A s písní ptáci létali
se stromu větví do dáli –
Já s nimi létal na sta mil
ze svého hnízda, dětství chvil,
a v duchu jsem jen prosil, ždál:
kéž do světa juž vidím dál!
Tak krásno je se zamyslet.
A zatím prchla řada let
a jak jsem zraky z dlaní zdvih’,
paprsek z venčí mih’ se v nich,
strom řidne, listí padá –:
o Bože, pustá lada!!