„Roh rázně ať juž hlaholí! Chcem’ do lesů a do polí, by nám též jednou bylo štvát, když nás štvou za den tisíckrát –“
král Václav dí dnes vesel. A každý pán, jak bývá juž, byl rázem k honu celý muž a v žert měl na sta hesel.
Zář slunce hrála v zeleni a v kraji vůkol žert a smích, a před ním štvaní jeleni v těch krásných lesích zbirožských
kroužili pro zábavu. A Václav král a jeho šíp a šaškův časem řízný vtip tu měly dobrou stravu.
Až ztratili se družině – – „Ba při sám Bůh! jak bohatý je kraj můj od hor k bystřině, od hradů pyšných do chaty,
jež bohata je klidem. A celý kraj ten český je, jak Bůh když jaro uvije a dá je v srdce lidem.
Však žel mi, žel, snad po mně kdys zde cizák bude na honu a zvrátí drze každý rys těch dobrých, starých zákonů,
že nezbude ni zvěře!!“ Tak v dumě pravil Václav král a prudším cvalem hnal se dál kraj velkou slzu měře.
I šašek v smích se rozplakal –: „Tvá Výsosť – buď mně milostiv, že lichým je mi velký žal, jenž trápí tě, když – jaký div?
tu zem tak znáš, můj pane! Však myslím si tak v předtuchách, že dost vždy bude po Čechách kořisti, pány štvané.
Snad z davu orlů, jelenů, tu jeden bude vzácný host – však lovců cizích plemenu tu lupu zraje dost a dost
přes vzdechy Tvé i stesky: Jich terčem bude zlata důl, hruď sedláka i v plotě kůl a v ústech jazyk český!
A to těm lidem za sta let lov bude věru nejdražší. Nač se Ti proto zamýšlet, že z Čech kdo honbu vyplaší –
ať kdo chce tomu věří!“... Dnes v prázdno střílel Václav král. A duší jak by mráz mu vál: můj lid tou štvanou zvěří!!
Cookies on Poetry Cove