Je umírání, hnus i vražda,
a kamením jsou na hrob dny,
a duší vznět i snaha každá
jsou hříčce, páře podobny.
Jsou zápasy a lidská muka
v té váze žití stříbrné,
že kapkou jich sta srdcí puká
a Bůh se sotva ustrne.
A víra je snad holou frází,
a cetkou k cáru – naděje,
jež na tělo si člověk hází,
než mrazem se tu dochvěje.
A květ je lží a píseň lží je,
v nich červ se, výkřik ukrývá,
a vůči pravdě, již svět žije,
vše dál je hračka blouznivá.
A přece kdosi smělý praví,
že někdy šťastnou chvilku má,
kdy v koutku svém, ač chud je, tmavý,
se rád a blažen zadumá.
A přece kdos prý řekne drzý,
že slyší tón a cítí květ,
a nikdy že ho neomrzí
v líc děckou zrak svůj potápět.
A přece kdosi řekne zpupně:
„Ó sladkých citů závrati,
mých šerých dnů ty příkré stupně
váš dech dost srovná, vyzlatí!“ –
A odpověď? Snad nejsi smetí,
kdo jiným v tvář tu metáš lež –
jen dím: To velké malým je ti,
že velkosť mala nechápeš!