Ó paní má, vždy touhou hoře
k vám všude spěl bych, věřte mi:
ať byla byste na dně moře
či ve hvězdách kdes nad zemí.
Vždyť, slza-li se v dny mé chýlí,
váš ret ji hbitě odsměje,
že místo vloček touže chvílí
jen růží cítím záchvěje.
A mám vás rád, že kol vás cosi
nad kouzla ráje poletá –
váš zjev se líp než cudnosť nosí
a stydlivěj’ než koketa.
A mám vás rád, že nejste skoupá:
vždyť smím se dívat na nožku –
a když se k smíchu taktem houpá,
já zlíbal bych i punčošku.
A mám vás rád, že žhavý, snící
se zrak váš skrývá do líček,
když, co juž nelze slovem říci,
vám říkám v tichu hubiček.
Leč přisahám vám na to, paní:
mám nejradší vás proto jen,
že máte muže k zulíbání,
jenž láskou slep je, spokojen.
Váš krb je pro mne vždycky teplý
a výtečný je manžel váš:
kde na „zdrávas“ my ruce sep’li,
on kříž si dělá v „otčenáš“!