Ať večer jde, ať vstává ráno,
či mírem dýchá poledne:
jak vše by bylo z růží stkáno,
když k tomu stolku zasedne.
A papír vezme čistý, bílý
– tak v lese voní fialky –
a hlavinku svou v dlaně schýlí,
a zadívá se do dálky.
Pak usměje se maně, sladce,
a péro nové namočí,
a tahy juž v té první řádce
paprsek vede z podočí.
Teď rozskočit se ňadra zdají
– to na ni myslí nejspíše! –
však o nejhlubším dechů taji
mu vše to věrně vypíše.
Juž skráně hoří, zrak je žhavý,
a ret jen volá po rose –
ó to té mladé, snivé hlavy
teď celé nebe dotklo se.
A všecko to v tom psaní stojí –
a zda je bude čísti rád?
Ó každý tah v tom písmen roji
mu tváří její bude plát!
Pak podpis malý. Dvě, tři slova,
sem pozdrav snad by ještě vnik’!
A klidně pak to přečte znova,
zda správné „i“ a přechodník? –
A na popsané hledíc blánky
pak dumá – rdí se z lehýčka –:
ó víc nežli ty čtyři stránky
dal mžik by, jedna hubička!...