Na venek vyjel jsem v jarní si den
osvěžit duši i tělo.
Fialek vůní vše dýchalo jen,
skřivánčí písní to znělo.
Do lučin, lesů i zoraných brázd
jak by se sklánělo nebe.
Vidím už s žehnáním blaha tě klást
na stoly po žních, ó chlebe! –
Po jaru nadějích jel jsem tam zas,
po práci léta a shonu,
z očí ať úrody zachytím jas,
v záři jich žehnání stonu.
Pro dojmy útěchy jel jsem tam rád –
po sklizni podzim je k pláči:
Co mu hrom nepotlouk’, zemi šel dát –
člověk jen seje a vláčí.