Že u věk pozdní přec přišlo to dítě, s ním se tak láskali zjevně i skrytě: „Princeznou“ byla jim, cílem všech tuh – měli dost na to a – zdraví dá Bůh!
Matka pak umřela. – Sotva rok mizí, ženu si tatíček přivádí cizí, sobě snad krásnou, jí ale zlou, jak už ji lidé tak macechou zvou.
Pod vášní dobrý cit dusí se, hyne, k otcovu srdci se macecha vine – dceruška pro měkkosť pohledů, slov, chce-li, ať chodí si na matčin rov!...
„Bože můj, Bože můj, naděje žádné!“ Vždyť už i otec jí ku smrti chřadne, všecko ji opouští, cizí je svět – dcerušce, sirotku, dvanáct je let.
Dceruška kvítek je útlý a bílý; macecha-vdova vnad plna i síly, bohatý závoj a pod ním ten zrak: o muže mladého není zle pak!
S macechou otčím je v pokoji druhém, sirotek napřed kdes s pláčem, svým druhem, dorůstá, chápe cos, zří stále víc, cit svůj jen ukrývá pod němou líc.
Aby ji provdali? Škoda je věna! Samať je bez krve, tichá jak pěna, k děcku pak potřebí jejího náručí – aspoň se něčemu pro život naučí!
A přec jim vadila v činu i kroku. Než jí však bude těch dvacet čtyř roků, podíl je u nich tak nejlépe skryt – stravu má z něho i útulný byt!
Avšak, což ona ví?! Snášela všecko, jen když se aspoň jí, když byla děcko, jak ji ta matička, otec měl rád, na jejich hrobě smí o tom všem zdát.
Tam si tak posteskla touživým hlasem; až příkře děli jí: „Plýtváš jen časem! Tam ti nic nedají, u nás jsi teď, stále co dělat je, práce si hleď!“
Jak rána kamenem, když vrazí na sklo, cosi jí u srdce chytlo a prasklo – jak by jí unikla všecka krev, dech, stála tu zjevena po slovech těch.
Rázem teď cítila všecko a znova, ústrky, pohledy, nevlídná slova. „Když marna modlitba, nepomoh’ pláč, nežli to snášeti – uteku radš!“
Ráno již kvapilo v teplý den, svěží. Od prázdné postele macecha běží, s otčímem láteří –: „I vzal ji ďas, však se nám k obědu navrátí zas!“
Nepřišla. – V službě hůř chleba se nejí než s tím, co dala v něm macecha její; aspoň tak denně zrak její a cit slzami, hořkostí nebude ryt.
Nepřišla. – Kdo by se staral dál o ni? – V městě však za květem hřích se jen honí, a její jemná pleť, panenský zjev mnohých zde roznítil oči i krev.
Stokrát se chtěla již vrátit přec domů. Ale co řekli by lidé dnes tomu? Hlavou by kývali za ní již snad – prsou květ natržen, den co den vad’!
Až uvad’ docela pod vášní jedem. Kalný vír života na čele bledém v krajky i náramky, na ňader dech na místo čistoty drze si leh’...
A teď se vrátila. Pán s ní, hle, kýsi, monokl na oku, vyžilé rysy. Přišla si pro věno – dali je hned, dospěla všeho, i dvacet čtyř let.
Všickni se divili. Princezna věru! Každý mít nemůže takovou dceru! – Ale ten život tvůj, duši a květ, kdo ti jen, nebohá, navrátí zpět?
Cookies on Poetry Cove