Mám třicet let a bujné vlasy,
s bon-tonem chodím v souladě
a v šatech, jak jdou s modou časy,
a důstojnosť má nezadá si
i vtip-li leží na snadě –:
jsem praktikantem v úřadě.
Mne v kanceláři služba těší,
zvlášť dědouškové třaslaví,
jimž paruka hned sjíždí s pleší,
když „novotou“ se něco řeší,
co v konceptu je zastaví,
a vzdychnou: To jde o zdraví!
Co přítomnosť? Tou žijí prostí!
Já dražší cíl mám, hluboký:
Jeť ohlodanou dnešek kostí –
a na účet žít budoucnosti,
to z lidí dělá proroky –
a já mám skvostné nároky!
Můj duch si s příštím blahem tyká,
vždyť „nadějným“ mne zove svět
a matka dceři za mnou říká:
„Máš nejlíp přec jen úředníka,
má pensi, výš jde, nikdy zpět. –
Nu, prosím, račte posedět!“
Tak v životě i v kanceláři
já mile sedím trpěliv
a v duchu zřím juž oblou tváři,
jíž kyne mi to zlaté stáří,
až postoupím – nu jaký div,
či adjunkt bude věčně živ?
Snad jiných je tu štěstí větší,
však mám, co není k náhradě:
Vždy klidně líbat rtíky něčí –
a ve svatbě-li nebezpečí,
mít výmluvu hned na snadě:
Jsem praktikantem v úřadě.