Tak, jak by všecko spadlo se mne,
co tíží, prach má, ba i jed,
když v pozdní chvíli, klidné, temné,
si doma sednu naposled.
Sám s sebou, oddán duši svojí
a zraku, který nevidí,
co shonu, slz a bídy stojí
tak zvané štěstí u lidí.
Ty neřesti a plahočení,
surovost vášní, babský jek,
jež v mrzáky nás lidi mění,
bytosti – na smeť písmenek.
Svět jiný se mi otevírá,
pln vzduchu, čista, míru, hvězd –
volností, svatem všehomíra
i hruď má volnou, silnou jest.
Dech svatý blaha onou chvílí
jak celým světem kol by vál
v tom vědomí, jež ducha sílí,
že den se práci věnoval. –