Ni bestii, jež zařve poraněna, kaluži, jež se k mrazu svírá v led, ni pustinám, z nichž v běl i do ruměna polibek jara vyloudí přec květ
(o lidech, o vás, nelze věru mluvit, když um i cit váš nadlidsky jest uvit): Vy spitým rovni jste, z jichž úst jen pěna slov nekalých se řine v celý svět!
Ať zlo či dobro, máte úsměch k tomu, náplasti vtipů, jedem ohyzdné. Na slunce budoucna i rachot hromů jen do větru váš ret si zahvízdne
a domýšlivě házíte zrak stranou: „Dny větší zapadly a horší vstanou!“ ač stínem nejde v okna vašich domů, co svítá z nocí zde, či co se kalí z dne.
Pohrdou šlapete a svojí skepsí, co nezapadlo s vámi v lhostejnost; vznět ladna, cit, jen posíláte ve psí, že s vámi není lepší snahy prost:
Na práci nikdy, ale na kritiky své tupé smysly brousíte si v dýky, leč místo v terč, v tu vlastní hnát je leb si, tam míříte, kde kmit’ se duše skvost.
Nuž buďte dál jen silným alkoholem své velikosti prázdné opiti: Váš duch i zrak jen v hrobě stone holém, až vytřeští se hladov po žití! –
Sny, snahy, touhy, znectívané vámi, byť nevstouply v svých ideálů chrámy: Ve mrazu, tmách, po cestách horem, dolem, stan z květů robí, i kde pusto kolem,
v němž odlesk nebe s hvězd si zachytí!
Cookies on Poetry Cove