„Vřelosti třeba nám, ne té, z níž fráze hloupá
prskavkou na chvíli až pod oblaka vstoupá,
však té, z níž teplo vyprýští,
když pro náš krb juž ne, tož aspoň pro příští.
V před mužnou vůlí jít, jež hlavy nepokloní,
když vítr mrazivý odkudsi zavál do ní –
a vlasť-li chce svou daň, nehledět na břímě:
Jak já jí krev svou dám, tak ona patří mně!“
Pak ještě cosi díš o matce, o dítěti,
a v nitru nejhlubším jak možno nevzkypěti,
když máť kdos udeří – a že je přec juž čas
o dobré právo své se hlásit jednou zas!...
A dí ti venkovan: „Nu chválím vás i řeč tu.
Je mnoho pravdy v tom, a když to všecko sečtu –
(a k uchu zdvihne prst a hlavou zakývne)
má každý s sebou dost v ty časy podivné.“
A přece druhý den, byť vydělal to ztěžka,
svou hřivnu „pro národ“ položit neomešká,
na školy, pomníky, na slabou kdesi hráz –:
„Nu, my to nezmůžem’ – snad dětem bude snáz!“