Již chvěly se mi jaksi dlaně
a Vám se rosil teskný hled –
„Nuž zahrejte mi na pianě,
jen jednou ještě – naposled!“
A vy jste sedla. Bílé čelo
jste naklonila v dumách vpřed:
a v akord rázem zazvučelo,
co říc’ jsme chtěli naposled.
A hrála jste. Co písní létlo
tím tónem každým v snů mých svět!
I žár i mráz i noc i světlo,
když hrála jste mi naposled.
Však čím dál, zrak Váš nad klávesy
tím víc se klížil, tměl a bled’.
A člověk neví, hlavu svěsí –
jen jednou ještě, naposled!
Až přitiskla se víčka očí
a na Váš můj tak žhavý ret –:
a se rtů akkord nejdivoččí
jsem do prsou vssál – naposled?