Já nechci život, jenž se kouřem ztrácí,
až kamsi v oblak klidně doletí,
by pod tím vše, co v citech zaburácí,
jen Abelovou bylo obětí.
Já nechci život, jenž, květ utržený,
se v památníky snivě uschová,
či tleti v koutku, v srdci jakés ženy
jak v budoaru soška bronzová.
Já nechci život, jenž se denně zkájí
jen exotických vůní otravou
a ve smyšleném roji pestrých bájí
do letu křídla pne si nad hlavou.
Já nechci život, jenž by na provaze
kankány tančil jako akrobat,
a s tyčí šaška býti v rovnováze
a přízeň davu znát si zachovat. –
Čím klesá se i čím se vstoupá výše,
taj lidské hrudi celý luštit, znát,
jak bojem, mírem burácí i dýše –
to vše bych vzal i prožil bych tak rád!
Věk zvrátit nelze. Jsem jen člověk prostý,
v myšlénce, práci, rád si hledám vděk:
a v blátě dnů přec najdu drobné skvosty
a večer ženy věrný polibek...