Ne v pravo, v levo, v tajné hloubi,
ni v nedohledných vyšinách –
náš osud v nás se, s námi snoubí,
jen náš je krb, jen náš je práh!
A tam buď světlo, pravda, síla
vždy bez cetek a bez smetí;
byť slza práh kdys porosila,
tím víc jej pro nás posvětí.
Tak mezi námi. Ale cizí
ať s úctou vždycky zaklepe,
a ne-li –: otrok nevyklízí,
pak mužem být je nejlépe!
A políbit se doma svorně
a „jak a co?“ se tam těch ptát,
a s násilím pak bít se vzdorně –
vždyť bylo to zde tolikrát!