Zaprášeny žezla skvosty,
prázdná křesla na trůnu. –
V dlaních ať jen letorosty,
na hlavě máš šátek prostý
či trnovou korunu,
pod níž v bílém čele
krvavé je stopy znát:
Matičko má, k smrti rád
mám tě z duše celé!
Mám tě rád a mám tě radší
za těch útrap, zloby dnů,
kdy se lačně spáry dračí
na bytost tvou sápou, tlačí –
k prsoum tvým se přivinu,
z nichž jak dítě vřele
mléko, sílu, vznět chci ssát:
Matičko má, k smrti rád
mám tě z duše celé!
Ve světě-li nemáš štěstí,
srdcí skvost, hle, u dětí:
Z našich mozků, z našich pěstí,
do mraků, jež bouři věstí,
blesků roj se rozletí,
dokud nebe stmělé
nebude zas sluncem plát –
Matičko má, k smrti rád
mám tě z duše celé! –
Na obzoru chmury straší.
Přední stráže, holahej!
V pevný kruh se sepněm’, braši,
a tím, co se k volnu vznáší,
matičko, nás požehnej
na vztýčeném čele,
byť i hrom děl svou chtěl hrát –
Vari, kdo tě, vlasti, rád
nemá z duše celé!