Dnes viděl jsem je. Rok je tomu,
co z kostela ji odved’ domů;
a odtud krok čím dál se ztrácí,
tím blíže vede k – restaurací.
To není hříchem: ob čas s ženou
se rdící, vábně ustrojenou,
z domova, jenž má známé vnady,
kams na koncert jít do zahrady.
Tam blíž si k sobě poposedat
a bázlivě své ruce hledat
a došeptnout si sladce chvílí,
čím pohled zaplál roztomilý.
I cesta domů šerem ulic,
až půjde s ním blíž prsa tulíc
za laškovných a krátkých řečí,
než tušíme, dá blaho větší!
Já z ústraní zřel chvíli na ně
pln závisti a zadumaně,
nad dojmy zlaté sny si klena,
čím vším nám může býti žena.
Pak sedě s nimi děl jsem vřele:
Je v lásce ženy nebe celé!
Ať domů, ven, ať v sny neb činy,
jen jí jde člověk svěží, jiný.
A paní vzdychla: „Oh“ neb „ano,
vy mluvíte, jak v knihách psáno!“
Však, jak by neznal slova říci,
tu seděl manžel milující.
Jen ob čas prsty hrál si v kníru
neb na stůl klepal časomíru –
a na vše děl mi s klidnou tváří:
„Věc hlavní je, když dobře vaří!“