Dnes viděl jsem je, jak se vedli,
ve tváři sladce poubledlí
a s něhou lásky na čele;
zpol pravdou jisti, zpola v snění
šli, hlavou k sobě nachýlení
dva od včerejška manželé.
Mně zdálo se tou malou chvílí,
že beránků to mráček bílý,
jenž modrou pluje oblohou.
Ba také nic než zlaté hvězdy
nad sebou dnes i zítra, vezdy,
ti dva mít věru nemohou.
Kam jdou, co bude a kde stanou?
Je všecko chvílí požehnanou,
jak oba si to řekli dnes;
a tak, jak to v tom psaní stálo,
když lásce bylo vše i málo,
co jednomu ret druhý nes’.
Dnes mají všecko. Ó mé děti,
i samo nebe záviděti
vám musí ve svém bohatství:
vždyť v očích vašich, jež jste zdvihli,
ráj tužeb, námi nevystihlý,
tak jasně a tak jistě tkví!