KYTICE.

Kdo že to asi? Kdo že mně bude hladit mé vlasy, v čelo mne líbat, na rty a líc, za ruku vezme, řekne: Má ženo!

a já mu vrátím nejsladší jméno – koho že obejmu, láskou se rdíc? Kytice milá! Kvítky jsem trhala, sama je vila,

sama kdys v zahrádce sázela v řad; pěstila z rána, pěstila za dne, z večera s rosou plátečky ladné líbala v touze – po milém snad?

Kdo že to asi? Spěj a pluj ruče. S tebou ať hrá si stříbrných vlnek šumivý rej. Spěj a pluj ruče! Kytice milá,

polibky vroucí, co jsem ti vsila ve květ tak čisté, milému dej! Spěj mi a pluj! Miláčku můj,

chyť si ji sám. Jsi-li ten pravý, kytici s hlavy lepší ti dám!...

„A já tou chvílí k šťastné náhodě lodicí čeřil vlny na vodě a sítě rozhodil. Leč Bůh to ví, kde myšlének mých pestré osnoví

se splétalo a čí je tkala dlaň! Já v dál se zadíval v tu úzkou vodní pláň, kdy sen mou duši v báji kolébal jak loďku mou těch vlnek hravý šum. –

Pták s trylkou slétal volně ku břehům a každou snětí nápěv měkký vál a v bílých květech chtiví motýli a v hravých vlnek tajném ševelu

se list i větve křovin brodily. A já tak myslil, čím je život nám, jejž svým jen srdcem cítíš každý den, ať k práci jdeš či zlatým vidinám

a ke krbu se vracíš nekliden. A já tak myslil, jak vždy u dveří jen prázdno síňky tebe uvítá a nic ti v ústret kroků neměří,

by s čela pot a víčka zalitá ti slíbalo jak slunce rosný květ. A ty jen cítíš v prázdno hruď se chvět, k níž ruka s čela mrazně poklesá –

ó čím ti je ten lidí plný svět a chleba tíž i s vírou v nebesa?! A jedno srdce, jedna teplá dlaň ti všecko navrací a vonný, pestrý květ

ti rozseje v života spráhlý lán. Mít milenku – a býti milován!! Je hříchem to? – Já dal bych život zaň!... A jak tak vlnku jiná dohání

v stříbrném kmitu, tichu pohádek, jež sen mi vplétal hravě do skrání, a jak tak hledím ke dnu do řeky: kytici pestrou z růží, pomněnek,

do sítě své jsem hbitě ulovil! – O touho má, ty sne můj daleký, v dál prchavá a luzná myšlénko! Kdo dlaní svou ten květ tak něžně svil,

že v každém plátku vidím okénko a za ním smavý, dívky kyprý ret, ten žhavý ret, jejž sluncem zřel jsem plát – a sotva zřít a sotva domyslet,

já zulíbal je všecky nastokrát!! A rázem vesla do vln ponořil. Ať rájem juž ten kraj mi hovořil, tou vodou vzhůru plul jsem do čila,

kde poprv vlnka routu smočila. A plul jsem, plul, až k břehům šuměly ty vlny let mé loďky veselý a listů báji spletly dumavou –

a pták, jenž ticho v křoví pěl, ten jásot nes’ mi k nebi nad hlavou! A plul jsem, plul, kam srdce bilo mi, kam toužil ret a prsa vášnivá,

jak tušila by cíl svůj vědomý, kde pro jich květ se slunce ukrývá. – Tu na břehu – ó pravdo ze zlata! nad slunce zář a vonná poupata

jsem oči její, tvář zřel plát a dřív než touha doletí: já zulíbal je tisíckrát! A květ nám voněl v objetí,

jejž zlovila má sítě – „Jej tobě svila dlaně má!“ „„Nám Bůh je vrátil oběma i s nebem svým, mé dítě!!““