Tak hledíš dnes, jak děl bys: slitování!
Ó neboj se, já počkám ještě chvíli,
než sevru tě svou chvějící se dlaní.
Jen nehleď tak! Cos v tobě lká a kvílí,
tvé jamky zejí jako kalné oči,
když nemá hruď, co k ukojení třeba,
a ruka prázdnem zimničně se točí:
Chleba! Chleba!!
Já neptám se, co na tě skráplo potu,
co v sobě vzdechů máš, se nečítá;
vždyť ten i ten, co vydán na tu psotu,
má za krev tebe s těží do syta!
A stár-li pak, přec probírá to v duši,
kam sen svůj dal a nač je žití třeba –
jen dlaní svou ty horké slzy suší:
Za kus chleba!!
Leč jsem ti práv! Já ctím tvůj pohled vlídný
i velkosť tvou v tak těžkém úkolu,
když po práci se sklání večer klidný
a rodina si sedá ku stolu:
vždyť úsměv má ten zástup mladých duší,
jejž ty jim dáš – ač ony sotva tuší,
co zkusí dlaň, než dá, co k žití třeba:
Kus poctivého chleba!!