KŘÍŽ.

„Je slabosť to a zvyk jen lidí, již líně hledí k osudu – mne křižovat se neuvidí, co živ tu s vámi pobudu.

Já s holou hlavou kolem Krista a nešel s prstem na čele –: Z vás mnohým krov se k rakvi chystá a v blahu dlí má chalup čistá,

jak podušek když nastele! Jen rozumu v to bodnout hrotem a víry v prach se rozdrtí – jak nic nebylo před životem,

tak prázdno je tu po smrti. Či hodina vám byla štědrá za modlení ta přemnohá? Ať řeže mráz, ať pálí vedra,

v byt útulný se chytrý vedrá – a blázen zmírá u Boha!“ A kolem stolu na soudruhy pak sedlák Mudra hrdě shléd’ –

má mnohý juž tak život tuhý a mnohý čítá řadu let; leč po těch slovech každou tváři jak mráz by s vichrem v koru svál,

přec nikdo neděl: Bídný lháři, jenž od mladosti hlídá k stáří krk vytylý a pak nic dál! A nikdo neděl: Co pak hřeje

ty děti dnes i po roce, když bída padla na veřeje a hrouda země na otce. A nikdo neděl: Co pak sílí

těch všechněch lidí dlaň i dech, co slunce, stín má v pouť sta mílí a proč, když konec přec se chýlí, ten kříž se chvěje v lidských rtech?!

„Dlaň titěrná a zrak váš slepý,“ smích Mudrův rázem k slovu pad’, „si nedochůdčat hračky lepí, by svědomí v nich mohlo spát!

Ať jakýmkoliv je vám zjevem, je hozený to křížem trám – a před tím shnilým, prázdným dřevem, byť tich’ i dech mi v boku levém,

já nesmekl a nesmekám! –“ Jak vstát chtěl každý naposledy, dlaň na stůl padla po zvyku a hrdý smích pad’ na sousedy

a Mudra chytil za kliku. A v tichý kraj, kde spí i zvíře, v noc měsíčnou, jak byla dnes, teď lidským rtem a lidské víře

smích divoký se Mudrův nes? – – Kde v tlumu skal se cesta tratí a Mudra šel tu k domovu, kříž veliký u větrem klátí

a on tu zůstal drze státi: „Nuž tobě řku tu poznovu.“ A chytil kříž svou silnou dlaní a nocí šel jen lomu sten.

„Což u věčném’s tam Kriste spaní? Já k životu tě budím jen –!...“ A shora pád a výkřik zdola: a Mudra mrtev k zemi kles’,

a k jeho hlavě rozražené, teď nepokryté, obnažené, ten velký kříže padl tes.