Co osud ne, to doved’ zdárný synek,
a věk co ne, to sdrala lidská hluš:
vlas do běla a chmury upomínek
a zrytá tvář, ať prací, slzou juž –
jen kolovrátek na zad s popruhem
mu zůstal dosud věrným soudruhem.
A na půl slep a skoro hluch
on děl jen vždycky: Zaplať Bůh!
Noc padla k zemi na bělavém hávu,
i havran mrazem v úkryt kdesi tíh’;
on z města šel, kde lidem pro zábavu
za chleba hrál a za groš dával smích.
A kde tak síně v zlaté nádheře,
tam postavili psa si před dvéře –
on slyše cos, a skoro hluch,
jen odpovídal: Zaplať Bůh!
A vločky sněhu dál v tu noci mhavou
jak jemu v duši vzdechy skrápějí –
a on jen kýv’ si k tomu těžkou hlavou,
když nohu zdvihal z tůně závějí
a v prázdnou dlaň pak hleděl k posledu,
kde jenom slza ztuhla do ledu...
je na půl slep a skoro hluch
a řekne zvykem: Zaplať Bůh!
Jsou chatrné juž prý to melodie,
kdy sám i stroj tak mnohdy přeskočí,
a ku plesu-li mláď si ruce svije,
tu dědek píseň sotva dotočí –
a chvící dlaň se plouží v kolovrat,
by dál moh’ jíst a lidem v kolo hrát –
leč na půl slep a skoro hluch
děl s povzdechem si: „Pomoz Bůh!“
Eh, noc a mráz jak lid má hluché uši –
i Bůh tak mnohdy k bídě neslyší!
a míň-li kdes o sešlou, lidskou duši,
ni vrabec proto tikot neztiší –
Zpol zapadlý a v prsou tuhý mráz,
chyt’ za kliku a točil v ráz a snáz
a vesele, až slep a hluch
pad’ v závěji: Nu zaplať Bůh!...