Je jarní den a první paprsk láme
se malým oknem v chudou světnici.
Ó pozlátko ty, oku, duši známé,
jak chytají tě děti lačnící
na vlhké zdi a černé podlaze
do cárů svých tak čile, přeblaze!
A hrají s tebou, otvírají ústa,
zimou i hladem suchá, pobledlá – –
však záře ta je všeho prázdna, pusta,
a robátka juž dva dny nejedla...
Je pohladivši polo zoufalá
přes domu práh se matka belhala.
Na blízku kostel je. Však Bůh je všude!
A dumala: Tou bídou pokleslá
jsem stokrát k Němu zrak svůj povznesla –
a k lidem dnes své ruce zdvihla chudé...