Ať kdokoli a kdekoli,
jsme jako klasy na poli,
kde zrno v zrna pučí –
a nevíme, zda hromu ráz
či ruka žence požne nás,
ty bohaté i chudší.
A v příští chvíli neznámé
bouř nejspíš klasy poláme,
kde stonek, zrno větší –
a zda pak jiným je ten svět?
či viděl’s list se pozachvět,
když puklo srdce něčí?
Je hra to, sen či chcete-li,
je nic to, milý příteli,
jež dnem i nocí roste,
a kolik ještě prokletí
a snů i klamů proletí
to živobytí prosté?
A přece člověk touhu má
a přemýšlí, se zadumá,
a dílo rukou zmahá –
Jen kde té síly, Bože, vzal
a rosy na svých skrání pal
a štít na prsa nahá?
Jsme jako klasy na poli...
Ó ne, teď kdes to hlaholí
z náručí ženy: táto!
A otec-muž se usmál tak
a síly pln byl jeho zrak
a jeho pot byl zlato!...