Již dávno tomu, co jsem k šeru z rána
kol Vašich oken chodil nesměle
pro pohled jen, když byla zotvírána,
na kadeř černou, ručku z úběle.
Již dávno tomu, co květ růže prvý
mně všecko od Vás, všecko, pověděl,
co naše tváře zalévalo krví,
co tajilo se v dumě našich čel.
Již dávno tomu, co jsem sedal s Vámi
a ostýchal se říc’ Vám: rozmilá!
když ručku Svou – ó jak to smysly mámí!
v mé kučery Jste teple bořila.
A naše rty a zraky se jen ptaly,
co láska jest a v prsou divný proud,
jenž rozum halí, v skráň se, paže valí,
a volá tajně: Líbat! Obejmout!
To bylo všecko: Chvatné políbení,
a vroucí stisk a úsměv rozmilý –
ba víc ta naše mladá láska není,
než jedna řádka prosté idyly.
Ba k smíchu byly by ty naivní chvíle,
v nichž srdce, život, byl bych provzdychal:
jen necítit z nich vůni růže bílé
a s plodů dneška nesetírat kal!