Jdou věky kolem, duní, hučí
a vlekou tíži starých pout,
a marně k vzmachu silou prudší
svá křídla chtějí rozepnout.
V illusích písně, vášní jekem,
dnes krví, zítra v květech jdou,
kmit září klenou nad člověkem,
zrak pod nimi se dusí tmou.
Věk v stálém boji kams se ztrácí
za vzkřeku lidstva, prokletí –
v něm nad myšlénku, snahu, práci,
spíš vášeň cíle doletí.
Však s ním i zhyne! – Zdálo se mi,
že z okna zírám kamsi ven
a zrak můj bloudí širou zemí
pod dojmy žasna, vyjeven:
Jak loutky, lidé hlučnou změtí
o hračky, pestrý střep se rvou –
a mezi tím cos ve hrob letí
velkého s věky nad tou hrou!