Jdu volně tlumem ulic kdesi
dne prací zemdlen docela,
tíž života se v krok můj věsí
a s vlasem šero do čela.
Můj každý dech jen bije přáním:
„Domova sladký, volný klid!“
A všecko to, co skryto za ním,
již sotva mohu domyslit.
Vše kolem se mi do mlh ztrácí:
dav pestrý, krása, píseň, hřmot –
jak otrok s bídnou resignací
sil ztupělých si nesu hrot.
A cestou tou mně často zdá se,
že proto v klid jdu domova,
bych nabyté tam síly zase
moh’ zítra ztrácet poznova. –