Takt hudby plnil hruď i sál.
V pilíře stínu, kde jsem stál,
jsem viděl nožku opodál,
ukrytu zpola šaty.
A jak jsem chtivé zraky zdvih’,
já postřeh’ ručku jako sníh
a slunný hled, jenž byl tak tich,
a v tváři úsměv zlatý.
Ta dívka byla spanilá.
S ní nejkrasší, jež tančila,
se měřit sotva stačila
a ona – opuštěna!
Zřím hlavinku, jak hnula jí,
a nožky, jak se potají
do taktu sladce houpají –
vždyť je to také žena!
A nikdo nešel s poklonou!...
V ten mžik mně byla madonnou,
k níž, ukryté zpol za clonou,
zrak smí jen obdiv nésti.
Leč rázem žár mi hrudí šleh’,
skráň hořela a chvěl se dech:
ji moci tisknout v ramenech –
co blaha v tom i štěstí!
A po objetí touhou zpit,
přec nešel jsem ji poprosit.
Já vím: těch lidí každý cit
pak moh’ se rázem probudit
a rvali by se o ni.
Tak ve světě juž bývá dnes:
ne krása, jež je skryta kdes,
leč lidí prst a chvály hles
k ní zrak i duše kloní.
Tak skoro jak v tom přísloví,
kde norec poklad vyloví,
vděk světa sobě – bláhový!
a lidem dává zlato...
Že neprosil jsem k tanci Vás,
pil zrakem, duší z Vašich krás
a Vy jste měla dlouhý čas –:
odpusťte, prosím, za to!