Jako kdys v koutku před lety
u okna sedím si doma:
Vím už, čím vábí a co má
v torbě své život prokletý,
zlíbaný toužnýma rtoma.
Úlisný žebrák, jenž krví mou
špínu myl hrubých si dlaní,
vesmír-pán, který mě před zimou
září hvězd chránil a chrání!
Jako kdys doma, v květu hoch,
u okna sedím, muž zralý:
Venku prach silnic se valí,
mrazy jdou – rájem dýše hloh,
kde se dva za ruce vzali.
Všecko se opičí jako my,
se zvyky doba se vrací,
hejna snah plaší se, pitomí
mozky zas chlebařskou prací.
Nechci se na to dívat dál –
dejte mi pokoj s tím světem!
Patří to blouznivým dětem:
šaškové, lotři, principál
s tučným „já“ pod lačným vzletem! –
Vyhlídka zakryta. Mrazů květ
v okna mi vetkala pravda:
Z poháru žití mých citů ret
nejlíp jen doma si zavdá!