Ty dítě mé, jak shlédl jsem tě kdysi s tou slzou velkou na tvůj malý zrak, líc zapadlou a zádumčivé rysy ve tváři tvé, a přece milé tak,
ty dítě mé, v cár vetchý zahaleno, ať jakékoliv žalu tvého jméno, mně na prsa ten jeho padl tlak! Já viděl cos v té tváři tvé se chvěti,
co skrýval stud, a ty se’s nechtěl ptát, jen: „Matka?“ děl’s a my jsme všichni děti, když cit ten počne v naší hrudi tát. A ty’s jen děl: „O prosím, slitování,
kdo matka má a kde, mně rcete, páni, mně vyčtli to juž všichni nastokrát. Dnes dospěl jsem juž dvanáctého roku a šepot lidí dospěl k vrcholi,
vždyť slyším jej juž na každičkém kroku, u mistra v díle, cestou ze školy – a běžím k vám, když vyhnali mne všady, ať světem dál juž potácím se hlady,
to jak ten úsměch věru nebolí!“ – – Kdo matka tvá? To ví jen Bůh a ona, a její klín tě sotva pohostí, když dávno juž ta hříchu těžká clona
jí vzala cit i slzu lítosti. Leč matka-li se, dítě, za tě stydí, buď matkou ti to velké srdce lidí v těch teplých prsou pravé lidskosti! –
My bez dechu jen zřeli v líčka svadlá – ó prosím Vás, vždyť nemá zhola nic, ni místečka, kam slza by mu padla, když rozrývá lesk jeho zřítelnic.
A na cestu ať bídnou juž či klidnou, kde pro chleba sny do mrazu až stydnou, kdo křížek dá, tvou, dítě, zlíbá líc?
Cookies on Poetry Cove