Cos v dál mi mizí. Nevím sám,
zda hračka je to z mladých let
či láska, kterou z muk jen znám,
či štěstí malý, chudý květ –
či ono „příští“, jež vždy čekám,
mně v minulosť juž padlo někam?
Cos v dál mi mizí. Nevím sám,
zda naděje to v čistý plod,
či ideálů vzdušný chrám,
či síla k boji o život –
a nevím, jak to všecko říci,
zda stoicky či slzou v líci!
Cos v dál mi mizí. Každý den
má v očích stejně světlý klid –
ó živote, buď pozdraven,
můj rozum dny tvé šťastně chyt’!
A noci mé, to nikdo z lidí,
jak propláču je, neuvidí.