I snítky bezu líto mi,
když kvetoucí se ulomí.
A soucit můj Vám zlíbal ruku,
že ze života jarních puků
květ trháte svých nadějí.
Váš život jako pustý chrám
bez boha, lásky, spásy zvuků,
v základech svých se hroutí sám.
Či hynout chcete raději
než snésti lidský hřích a klam?
Jste rozkošná tak – co je Vám? –
Pln záhady je, tich a něm,
rtů Vašich, očí vábný lem –
a náručím ač objat vesny,
Váš celý zjev je stopen ve sny,
z nichž prsou dech tak mrtvě zní.
A tajemství-li skryto v něm:
buď života to vzkřik i děsný,
jen žádná píseň pohřební!...