Tohoto světa pouhý syn,
den nehalím si do mlžin.
Mé touhy ani vlohy
nesídlí s polobohy.
Ti hledí na vše z dálek svých,
jichž taje nikdo nevystih’,
a jejich duše velká
nejásá s námi, nelká. –
Pro lidský cit a čin a zjev
v mých prsou hárá, stydne krev,
skráň životem mi hoří,
že vlnou jsem v jich moři.
Jen nad bahenní mloků proud
chci v jasno výš a rovnou plout,
ať v úskalích se tříštím,
či k břehům spěju příštím.
I, zmítán rejem tam a sem,
tak ob čas mrštit kompasem
a v rozmarů svých soulad
jen nazdařbůh se toulat.
Dnů pán i otrok, slyšet rád
na každou strunu v sobě hrát,
jež život lidský tají,
než stářím popraskají.
Tak znám v těch dojmech chřadnout, kvést,
být na pokraji pekla, hvězd,
a napit se i plaše
jen léku z Otčenáše.
Tak žiju – byť i soudruh děl,
až zajdu: „Snů jen, citů pel,
krev snah a slza kropí
ty známé lidské stopy.“
Je všecko v tom: „Zde člověk šel!“